Choď na obsah Choď na menu
 


Nikdo si nesmí nikdy myslet, že je něco víc, něco lepšího než ten druhý

„Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení – ale na jednu věc jsem vždycky věřil: že nás Pánbůh udělal všecky stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný – jako vy a já – a druhý je poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když je venku mráz, a všichni se potíme, když praží slunce. Všichni musíme dýchat, abychom se nezadusili, a všechny nás nakonec odvezou na Olšany. Všichni jsme stejně smrtelní i nesmrtelní; pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý – ať jeho táta byl prezident, nebo dráteník – musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nesmí nikdy myslet, že je něco víc, něco lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. - Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, aby toho udělal víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle všemu může rozumět jenom ten, kdo má rád lidi. Mít rád lidi, milovat lidi, tohle je celé tajemství a jediný recept na štěstí. To platí pro všecky – pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“ JAN WERICH